Ema naskočila do vlaku tři vteřiny předtím, než se dveře s tlumeným syknutím zavřely. Noční expres do Vídně se dal do pohybu a nástupiště se za oknem rozmazalo do šmouhy sodíkových lamp. Nikomu neřekla, že odjíždí. Přesně tak to chtěla.
Kupé číslo sedm bylo poslední volné. Odsunula dveře — a ztuhla. U okna seděl starý muž v klobouku, obě dlaně opřené o rukojeť vycházkové hole, a díval se do deště za sklem, jako by v něm uměl číst.
„Sedadlo u dveří je volné," řekl, aniž otočil hlavu. „U okna se v noci stejně nedá nic vidět. Jen vlastní odraz. A ten člověka nikdy nepotěší."
Sedla si. A pak si všimla, že na klíně — pod rukama složenýma na holi — má její knihu. Stejné vydání, stejná trhlina na hřbetě. „Ztratila jste ji před třemi dny v kavárně na Letné," řekl tiše. „Jel jsem kvůli ní celou cestu. Tedy — kvůli tomu, co jste nechala mezi stránkami."
Mezi stranou sto dvanáct a sto třináct ležel lístek, který tam nikdy nedala. Cizí rukopis, ostrý jako řez. Tři slova, která jí zastavila dech.
Dvě myšlenky jí prolétly hlavou, každá z jiné tmy —
dotkni se jedné z myšlenek
Ve tmě zaslechla, jak se hůl opřela o stolek. Pak jeho hlas, blíž, než čekala: „Tunel je dlouhý čtyři minuty, slečno Emo. Čtyři minuty nás nikdo neslyší. Ptejte se. Ale vybírejte otázky moudře — na všechny čas nezbude."

Světlo se vrátilo naráz, jako facka. Cizinec seděl přesně tak jako předtím — ruce na holi, klobouk do čela. Jako by se celé čtyři minuty nepohnul. Jen kniha na stolku byla otočená hřbetem k ní a lístek byl pryč.
A pak někdo zaklepal na dveře kupé. Třikrát. Pomalu. „Jízdenky, prosím," ozvalo se z chodbičky. Jenže průvodčí procházel vlakem před půl hodinou — a tenhle hlas patřil někomu jinému.
Cizinec nepatrně zavrtěl hlavou. Jeho rty bezhlesně zopakovaly tři slova z lístku.
Klepání sílí. V hlavě dva hlasy, jeden přes druhý —
dotkni se jedné z myšlenek
Kapitola 2 · Muž z chodbičky
Pokračování tvojí větve příběhu